Jiný neznamená špatný...

12. srpna 2015 v 21:21 | Vera | 
Tak nějak si poslední dobou musím připomínat, že to, že jsem siná, zkrátka neznamená, že jsem špatná. Poslední dobou to u sebe hodně vidím. Za celý svůj život jsem si nemohla najít žádné pořádné kamarády. A když už jsem si nějakého toho kamaráda našla, tak se ukázalo, že to vlastně kamarád nebyl.
Když jsem byla malá, tak jsem měla tři hodně dobré kamarády. Jenže čas postupoval, já jsem se odstěhovala jinam, oni zůstali, šli an jinou školu a pomalu ale jistě jsme se přestali vídat a i když se dneska pozdravíme, popřejeme si k narozeninám, už se spolu zkrátka moc nebavíme. Vždycky jsem záviděla těm lidem v americkách filmech, kteří měli nejlepší kamarády už od školky a bavili se s nimi do konce života. To já nepoznala a už ani bohužel nepoznám. No, nevadí, přes tyhle dětské kamarády se člověk přese o trochu lépe, než přes ty kamarády, kteří přijdou a odejdou poté.
Když jsem potom v 15 letech odešla na gympl, upřímně jsem se děsila toho, co přijde. Jakožto introvert největšího kalibru jsem si skoro věřila, že si tam žádné kamarády nenajdu a nezapadnu celé čtyři roky. No, díky jedné nešťastné náhodě jsem se skamarádila s jednou slečnou, budeme jí říkat Bára. Celé čtyři roky jsme byly nejlepší kamarádky, hodně jsme si rozumněly, dělaly všechno spolu. Já jsem z nás dvou tedy byla vždy ta poctivější, takže úkoly většinou zústávaly na mně, ale vždycky jsem se nějak shodly. Bylo fajn mít po nějaké době zase někoho, komu můžu věřit a říkat mu téměř všechno, protože nikdy jsem se neuchýlila k tomu,a bych i těm nejlepším kamarádům říkala všechno. Na to jsem asi až moc paranoidní, nebo zkrátka jen opatrná, jak chcete.
Jenže nastal čtvrtý ročník gymnázia a já už jsem ucítila, že Báře nemůžu tak docela věřit. Začaly jsme se odcizovat, asi to souviselo i s tím, že já jsem byla naštvaná, že začala flirtovat s klukem, o které celý gympl prohlašovala, jak ho nemůže vystát. Bohužel s ním začala flirtovat ve chvíli, kdy jsem jí řekla, že se mi líbí a nebránila bych se i něčemu víc. Nehledě na to, že ona sama měla přítele, se kterým jsem se vídala a bylo mi mdlo mu lhát a dívat se na ně, jak spolu cukrují, když jsem věděla, jak to je ve škole...
Každopádně se z našeho kamarádství stal vztah, kdy se na sebe nedokážeme ani podívat. Když jsem se totiž na závěrečné rozlučce se třídou po maturitě dozvěděla, že mi za mými zády nadává a říká o mně, jaká jsem hloupá a naivní a podobně, opravdu se mě to dotklo, zvlášť, když jsem absolutně netušila, co jsem udělala špatně.
Doufala jsem, že po nástupu na vysokou se to zlepší.
Našla jsem si dvě kamarádky v ročníku, ale ani za nic bych je nenazvala nejlepšími. Když jsem si ymslela, že si říkáme většinou všechno, tak když jsem potom (celkem nedávno) přišla za nimi do kavárny a jedna se druhé zeptala: "Tak co, kdy se k sobě s Markem stěhujete?" a já an ně zůstala vyjeveně koukat, protože jsem netušila, o čem se baví, bylo mi to docela nepříjemné. Každopádně si s nimi už nemám moc co říct, protože to, že ony se neustále baví jen o chlapech mě opravdu nebaví. Zvlášť, dkyž se na mě poté podívají, lítost v očích a řeknou, skoro unisono: "Už ti musíme někoho najít. Nemůžeš být přece pořád sama, Vero." No, jenže já budu radši sama, než zažívat samá zklamání.
Každopádně jsem si našla skvělou spojenkyni a kamarádku ve spolubydlící. Shodou okolností to byla taky Bára. No vztah jsme si za chvíli vytvořily skvělej, vážně super. Jenže za posledních pár týdnů mě několikrát fakt zklamala a já ji několkrát přichytila při hloupé lži. Takže jsem opět na začátku, ani spolubydlící už nevěřím... No, uvidíme, co mi život ještě přinese...
 

Čtenářský deník - červen 2015

10. srpna 2015 v 12:54 | Vera |  Čtenářský deník
Nečtu. Doslova. Občas prostě nastane doba v mém životě, kdy nečtu. Nebo minimálně. Ta doba nastala. Teď. Tedy v červnu. A následujících měsících.

2. 6. - Paulo Coelho - Záhir (vlastní) - Zbožňuji Coelhovy knihy. Záhir není výjimkou. Kniha se četla sama, lehce, pohodově. Když člověk jeho knihy dočte, další týden se nad nimi zamýšlí, přemýšlí a vymýšlí. Jeho knihy ve mně vždycky zanechjí hluboký dojem, který zkrátka musím vstřebávat nějakou chvíli. Jinak tomu nebylo ani u téhle knihy.

24. 6. - Hannah Kent - Agnes (vlastní) - Knihu jsem si koupila v Levných knihách a přiznávám, neměla jsem o ní vysoké mínění a netušila jsem, že mě tak zasáhne. Chvíli mi trvalo, než jsem se do ní začetla, ale to připisuji své čtecí nechuti. Jenže když jsem se do ní pak začetla, nemohla jsem přestat. Hltala jsem každé slovo, každou slabiku, každé písmenko a doslova jsem nechtěla, aby kniha někdy skončila. Jenže ona skončila. Přesně tak, jak jsem čekala. A i když jsem to čekala, stejně jsem u toho brečela a brečela, protože to prostě nebylo správné. Když jsem se poté ještě dočetla, že se jedná víceméně o skutečnou událost, bylo mi z toho mdlo. Knihu rozhodně doporučuji ke čtení, nenechte se odradit neznámým jménem nebo tím, že se příběh odehrává na Islandu. Chvíli trvá, než se člověk zorientuje ve všech těch zvláště znějících jménech, ale jakmile se tak stane, naprosto váš to pohltí.

Spolubydlící na baterky

19. června 2015 v 21:33 | Vera | 
Dneska přicházím s článkem, který tak trochu bude sumírovat můj první rok na vysoké škole. Možná si potřebuju utřídit myšlenky v hlavě nebo prostě se jen vypsat z frustrace, která mě posledních pár měsíců obklopuje.

Když jsem loni touhle dobou jezdila do Plzně a do Prahy dělat přijímačky, bylo mi jasné, že ať už se dostanu kamkoliv, je pro mě nejdůležitější, abych se dostala na mou vysněnou školu, na vysněný obor. Na onen obor jsem přišla ve třeťáku na gymplu, díky mé tehdejší spolužčce. Ta mě totiž přemluvila, abych se s ní vydala na tehdejší ročník (2013) Arabfestu. V tomto ohledu jsem si výborně rozuměly. A tak jsem se tam vydala. A o rok později znovu. A letos samozřejmě také. A v dalších letech to plánuji také. Každopádně díky téhle akci jsem se dozvěděla, že v Plzni existuje obor, který se jmenuje Blzkovýchodní studia. Sama bych na to asi nepřišla. A asi bych teď studovala angličtinu nebo češtinu, což by mě asi teď nebavilo tolik, jako mě baví můj obor.
Když jsem tedy úspěšně zvládla přijímačky, byla jsem nadšená. Jenže bohužel nastalo další dilema a tomu se říká bydlení. Jsem velmi uzavřený člověk, který se nepříliš rád baví s lidmi (ve skutečnosti většinu lidí, které znám reálně a reálně se s nimi bavím skoro každý den, nesnáším). Představa toho, že bydlím an koleji na pokoji s dalším člověkem (nedej bože s dalšími dvěma, třema...) mě děsila k smrti. Takže jedinou možností pro mě byl privát. Bohužel, ač je Plzeň víceméně studentské město a lidé v tomhle období po přijímačkách nabízejí pokoje často, sehnat někoho, kdo by nepařil celé noci, na bytě by bylo maximálně pět lidí a měla bych samostatný a neprůchozí pokoj, to bylo skoro nemožné. Psala jsem spoustě lidí, většina z nich ani neodpověděla.
Nakonec jsem díkybohu sehnala kontakt na milou slečnu. Starší byt bez rekonstrukce, velký samostatný a neprůchozí pokoj, pouze další dvě slečny. Jedna pracující, druhá studující. Když jsem se dozvěděla, že slečna má navíc stejně příjmení jako já, bylo mi jasné, že to klapne. Klaplo.
První týdny byly strašné. Nejenže jsem byla v novém městě, do kterého jsem sice jezdila na nákupy, ale pojem MHD pro mě byl naprosto hrozný a v ulicích jsem se ztrácela, ale nikoho jsem tam neznala. S lidma ze školy jsem se sice bavila, ale pro mě jako introverta to bylo hrozné a víc jsem se s některými sblížila až po třech měsících, takže jít s nimi na čaj nebo jen tak někam ven bylo nemyslitelné. Holky na bytě se bavily spíše mezi sebou, přeci jen už tam spolu rok předtím bydlely a já byla nováček a moc jsem mezi ně nezapadala. No, naději jsem ale neztrácela. A to jsem udělala dobře.
Přibližně v prosinci jsem se s druhou spolubydlící, která studovala, sblížila. Zjistily jsem, že jsem povahově naprosto stejné a že si vážně hodně rozumíme. Bohužel, to, že jsem spolu začaly trávit čas se podepsalo na první, pracující, spolubydlící. S toujsem si opravdu nerozuměla, přeci jen byla o dost starší než já. Když nám v únoru oznámila, že k 1. květnu odchází, tak trochu jsme to čekaly. Takže jsme začaly hledat novou spolubydlící (náš byteček je čistě holčičí). Bohužel se teď už, díkybohu, bývalá spolubydlící rozhodla dělat nám naschvály. Byt opustila o ěmsíc dřív, než nám bylo řečeno, vzala si z bytu i věci, které nebyly její, nedokázala se poprat s uzavřením přivodu vody k pračce, tak nám vodu prostě vypnula všechnu a odešla. Upřímně jsme byly rády, když odešla.
Bohužel se nám nějakou chvíli nedařilo sehnat novou spolubydlící. Sehnaly jsem ji opravdu na poslední chvíli a víme, že to bylo špatně, ale co jsme mohly dělat. Samy bychom nájem rozhodně neutáhly.
Nová spolubydlící je bohužel hrozné prase, když to musím říct takhle. Neuklízí, uklízet evidentně ani neumí. Když na ni s úklidem přijde řada, radši přijede na deset minut a oznámí nám, že si to potřebuje přehodit. Bydlí s námi od dubna a uklidila jednou. Teď má úklid dva týdny po sobě, tak jsem na to zvědavá. Bohužel, slovo splachování jí také nic neříká a to, že používá naše ručníky,s prchové gely apod.... o tom se už raději ani nezmiňuji. Teď už jen čekáme, až se všechny tři sejdeme na bytě, abychom jí oznámily, že k 1. září odchází...
Celkově byl můj první rok na vysoké úspěšný. Obor jsem si vybrala dobrý, baví mě. Zkoušky jsem zvládla, řekla bych, s přehledem. Uvidíme příští rok. V září mě čeká jedna milá povinnost, ale o tom zase až jindy. :)
 


Metalfest Open Air 2015

8. června 2015 v 22:14 | Vera | 
Včera, tedy v neděli jsem konečně vyrazila na Metalfest v Plzni, ačkoli jen na jeden den. Samotné se mi tam nechtělo (představte si 150 centimetrů velkou slečnu, kterou v černém uvidíte právě pouze na metalových koncetrech nebo festivalech... přeci jen se mezi "svými" metalovými přáteli, kteří vypadají jako kdyby vypadli z hororu - a i se tak choají, pár piv udělá svoje, s metalovým fanouškem zvlášť - většinou moc necítím, ačkoli včera jsem potkala pár fajn lidiček), takže jsem musela vydržet do neděle, kdy pro mou drahou sestřičku nebyl problém jet se mnou.
Mít bydlení kousek od místa konání vidím jako velkou výhodu. Převlákla jsem se a mohly jsme vyrazit.
Zpočátku, když hrály kapely, které mě až tolik neberou, to pro mě byla spíš přehlídka. Vážně, kdy na jednom místě vidíte tolik metalistů? :) Jedním člověkem, který mě hodně zaujal, byl kluk asi v mém věku, v obličeji vypadal tochu jako Michael Jackson, černé vlasy po lopatky viditelně nějaký ten pátek nemyté, černé nehty i rty, viditelně vyznavač Marilyna Mansona a Sabatonu (ačkoli Marilyn je miláček...). Celou dobu seděl sám, nepohnul se, vážně jsem si chvíli myslela, že ho to tam nebaví a je tam jen tak z povinnosti. No, těžko říct... Když potom prošla jeho starší verze (akorát měla pár nehtů žlutých), tak jsem předpokládala, že to bude jeho otec...
Jakožto milovnici pánů s dlouhými vlasy to pro mě bylo blaho. A když jsem v kotli zahlédla jednoho pána s tak nádhernými vlasy, myslela jsem, že mě odvezou. Tmavě hnědé, dlouhé po zadek (mimochodem taky pěkný :)), zastřižené, pěstěné, husté, udržované. Mé srdce zaplesalo. Otočila jsem se na ségru a říkám jí: "Vidíš toho kluka s těma dlouhýma hnědýma vlasama?" podívala se po trochu nechápavě, tak jsem dodala: "No, je celej v černým," a to byl konec. Bohužel po koncertu skupiny mi zmizel z očí. Doteď mě mrzí, že jsem za ním do toho kotle nešla...
Jela jsem hlavně kvůli jedné z mých nejoblíbenějších kapel. A oni předčili má očekávání. Bohužel fronta na autogramiádu byla tak dlouhá, že se na mě už nedostalo, ale koncert byl bezkonkurenční. Amaranthe byli prostě úžasní a těším se, až znovu přijedou do ČR.
Po nich přišla řada na skupinu Eluveitie. Výborná show, dokázali to skvěle rozjet. Já jsem byla opravdu nadšená! Příští rok se těším znovu :)


Když doma je skoro větší teplo než venku...

6. června 2015 v 13:14 | Vera | 
Když jsem šla před hodinou ven s hafanem, podívala jsem se, kolik je tam stupňů. 32. Dobře, teplo mi problém nedělá, tropické teploty v ČR mi nicméně trochu vadí, protože vzduch je tu suchý a špatně se dýchá, nehledě na jakoukoliv další činnost. Každopádně s hafanem jsem se vydala za dům, kde bydlíme, protože tam máme řeku. Vzala jsem si kraťasy, žabky a šli jsme. V řece jsou sice tři centimetry vody, ale i tak to bylo nemálo vítané osvěžení. Pejsek se brodil vodou, šťastný jako blecha, já jsem si smáčela nohy, ještě šťastnější. Naše další kroky vedly zpátky domů, kde mě po příjemně chladné chodbě opět praštilo do obličeje horko.
Moje další kroky vedly k domácímu teploměru a málem mě omývali už u něj. 28 stupňů. Mé další kroky vedly k větráku, který jsem pořádně zapnula, pak k mrazáku, kde jsem vytáhla led.
Jenže pak jsem začala vařit. A co vám budu povídat, je to ještě horší. Je to na umření, opravdu.
Tohle počasí mě vždycky jen utvrdí v tom, že už nikdy nechci bydlet pod střechou, hrozný to pocit!

Čtenářský deník - květen 2015

4. června 2015 v 12:06 | Vera |  Čtenářský deník
Můj knihomolský kousek duše byl v květnu ochuzen, zatímco ten druhý koutek duše, studijní, byl naopak přesycen. Každopádně, zkoušky mám všechny úspěšně za sebou, takže v červnu a následujících měsících se můžu opt plně věnovat čtení.

1. 5. - Marjane Satrapi - Persepolis 2 (knihovna)- Už první díl byl pro mě neskutečně velká srdcovka, druhý díl nijak nezaostával. Komiks se čte skvěle, člověk se něco dozví a tehdejší (ne tak dávné) době a situaci Íránu. Vše je podáno jiným, zajímavým pohledem, který danou zemi představí zábavně i člověku, který k ní jinak nemá žádný vztah.

4. 5. - Chalil Džibrán - Zlomená křídla (půjčená) - Džibrán je jeden z mých nejoblíbenějších arabských autorů. Tuhle knížku si koupila spolužačka, zatímco já jsem svou knihovničku obohatila o mého milovaného Proroka. Zlomená křídla je stejně útlá knížka jako Prorok, čte se skvěle, přináší ponaučení a nutí člověka se zamyslet. To mám ráda.

20. 5. - Joshilyn Jackson - Smolný rok (knihovna) - Knížka mě zaujala anotací a vcelku vysokým hodnocením a kladnými recenzemi. Četla jsem ji dlouho, ale ne proto, že by mě nebavila, nýbrž kvůli zkouškám. Ačkoli nemám příliš ráda knížky, kde je několik pohledů různých postav, tahle kniha mě bavila. Četla se opravdu sama, ke konci jsem se nemohla od knížky odtrhnout.

Čtenářský deník - duben 2015

29. května 2015 v 22:48 | Vera |  Čtenářský deník
6. 4. - Ala´a al-Aswání - Jakobijánův dům (knihovna) - knížku jsem četla do školy, ale rozhodně toho nelituji. Četla se pěkně, vcelku rychle. Co mi trochu vydilo, bylo neustálé odbíhání od hlavních postav. Na jednu hlavní postavu se totiž autor zaměřil v jedné kapitole, na další hned v druhém, a takhle se postavy střídaly. Trochu mě vždycky rozladilo, že se konečně něco stalo a já jsem dočetla kapitolu a místo toho, abych se okamžitě dozvěděla co to bylo, tak jsem se dostala k další postavě. To je jediná taková větší chyba této knihy.

7. 4. - C. C. Humphreys - Vlad - poslední zpověď (knihovna) - Příjmená kniha, kterou sjem tedy četla o něco déle, než jsem zvyklá, ale četla se dobře. Vlad je jedna z mých nejoblíbenějších knižních postav, proto mě tenhle jiný pohled bavil.

13. 4. - Nicholas Sparks - Milý Johne (knihovna) - Viděla jsem film, četla jsem recenze, knihu četla na doporučení... a přesto jsem hrozně zklamaná. První kapitolu jsem četla přes tři dny, ale protože jsem zvyklá věci dokončit, tak jsem i tuto knihu nakonec dočetla. Poté, co jsem konečně přečetla onu první kapitolu, trochu jsem si oddechla, protože ačkoli se mi leckde autorův styl nelíbil, kniha se číst dala. Ale jakmile přišla druhá část knihy, myslela jsem, že umřu. Vážně mě hodně štvalo, že některé pasáže jsou vyloženě odfláknuté a ty, kterým se autor mohl věnovat trochu méně, byly naopak neskutečně propracované. Jsem z knihy opravdu zklamaná, jediná věc, která mě těšila, byla podobnost s filmem (který mám opravdu ráda) a pohled z druhé strany, tedy z té mužské, s čímž se já tedy v knihách nesetkávám tak často (a už vůbec ne v romantických knihách).

20. 4. - Sarah Winman - Když bůh byl králík (knihovna) - Neotřelá, zajímavá kniha. Na jednu stranu jsem byl uchvácená, na druhou stranu trochu zklamaná, čekala jsem popravdě asi trochu víc. V knihovně jsem ji popadle kvůli zajímavému názvu a nelituji toho.

20. 4. Sun´alláh Ibrahim - Komise (knihovna) - Knížka čtená na poslední chvíli na zkoušku. Popravdě... už nikdy! Tak jako nikdy už nechci číst nic od Kafky, od kterého mi stačila jedna povídky, ani od tohoto egyptského autora už nechci nic číst. Příběh je to stejný a z hlavy ho jen tak nedostanu, ale nezaujal mě a styl psaní je mi nesympatický.

20. 4. Svetozár Pantůček - Moderní tuniské povídky (knihovna) - Sbírka několika kratších povídek od tuniských autorů. Jedná se o pěkný průřez tuniskou literaturou. Jelikož mám k Tunisku velmi blízko, četla jsem sice doporuče ze školy, ale nepovinně a kniha se četla velmi dobře.

27. 4. - Gillian Flynn - Zmizelá (knihovna) - Přísahám, že ještě nikdy jsem u knížky nebyl tak naštvaná. Půjčila jsem si ji na doporučení několika přátel. Film jsem neviděla, ale chtěla jsem se na něj podívat, protože to prý "je naprostá bomba, psychologický thriler jako vyšitý, určitě se ti to bude líbit". Nelíbilo. Tečka, vykřičník. Nikdy to už nechci vidět znovu a nikdy to nikomu nedoporučím. Dobře, četlo se to dobře, snadno, styl fajn, ale ten příběh... Předvídatelný, nudný, stokrát natočení v seriálových kriminálkách a konec... k tomu se snad ani nebudu vyjadřovat. Na filmu (ačkoli o něm tady nechci mluvit) byl nejlepší Ben Affleck.

29. 4. Marjane Satrapi - Persepolis (knihovna) - Podívám se na název a říkám si, že to je přeci nějaký sci-fi, tak co nám ho spolužák cpe do přednášky o perské literatuře. No, ono ejhle... Pokud je zde také někdo (a jsem si jistá, že bude, protože mi to řekli spolužáci, kteří studují o pár let výš), kdo si myslí, že se jedná o sci-fi příběh, musím ho vyvést z omylu. Jedná se o komiks, ano, komiks... a co víc... o autobiografický komiks. Naprosto brilantní. Čte se jedním dechem, je naprosto perfektní. Vtipný a trefný. Rozhodně doporučuji.

Arabský víkend

12. dubna 2015 v 20:40 | Vera | 
Víkend, kdy moje duše plesala - tenhle týden se od pátku do neděle vskutku vyvedl!


Čtenářský deník - březen 2015

6. dubna 2015 v 15:47 | Vera |  Čtenářský deník
1. 3 - Randy Susan Meyers - Pohodlné lži (vlastní) - Od této knihy jsem čekala víc. Anotace zněla vážně zajímavě a tak nějak jsem doufala, že to zajímavé i bude. Bylo, to neříkám, ale čekala jsem v tom něco opravdu navíc. Nějakou pořádnou zápletku, něco, u čeho bych zůstala koukat s otevřenou pusou a chvíli nemohla ani dýchat, v co u většiny knih doufám. No, bohužel jsem to ale nenašla. Neříkám, že kniha stála úplně za nic, každopádně mohla být zajímavější, námět totiž nebyl tak úplně špatný. Četla se na jeden nádech, to ano, ale není to vyloženě kniha, od které bych se nemohla odtrhnout.

8. 3. - Nizár Kabbání - Kníže lyriků, básník pro všechny (knihovna) - Knihu jsem četla do školy. Je to sbírka básní. Já, jakožto velký nemilovním poezie, jsem knihu přesto přečetla na jeden nádech a četla se mi dobře. Básně jsou pěkně podané, některé lépe, ale to už je spíš má osobní malá výtka.

9. 3. - Robert Galbraith - Hedvábník (vlastní) - Kniha, na kterou čekal celý svět, včetně mě. Koupila jsem si ji hned v den, kdy vyšla na světlo světa, ale musela jsem si kvůli školním povinnosten její čtení nechat ještě chvíli ujít. Toho času ale rozhodně nelituji. Nejsem milovníkem detektivek, ale JK mě dokázala tak moc uchvátit už první knihou, že jsem se druhé nemohla dočkat (a dokonce dokážu přečíst i jiný detektivní román - díky JK!). Kniha se četla sama a ačkoli jsem vraha odhalila skoro hned, konečná zápletka mě překvapila, takže jsem byla spokojená. JK opět nezklamala, jsem nadšená a už teď se nemůžu dočkat dalšího příběhu Cormorana Strika.

13. 3. - Chalil Džibrán - Prorok, Zahrada prorokova (knihovna) - Dašlí kniha čtená do školy. Toho, že jsem tuhle knihu přečetla nicméně vůbec nelituji, na rozdíl od některých jiných. Hned u druhé kapitoly mi do oka padla podivná podobnost s Coelhovým Rukopisem nalazeným v Akkonu. Troufám si tvrdit, že tady se Coelho Prorokem inspiroval. Kniha se okamžitě zapsala do mých oblíbených, protože se četla velmi snadno a byla pro mě příjemným překvapením.

18. 3. - Lois Lowry - Dárce (knihovna) - Ačkoli se prý jedná o knihu pro děti, nijak nelituji, že jsem si ji přečetla. Na jednu stranu lehce úsměvná, na tu druhou velmi smutná kniha s poměrně silným příběhem, na kterém je nejsilnější to, že se odehrává v dětském světě. Chvíli mi trvalo, než jsem se v příběhu zorientovala, než mi došlo, v jakém světě se odehrává a to, co mě nejvíc naštvalo, byl konec. Autorka sama v doslovu uvádí, že dětem se konec líbil, protože každý si může vytvořit svůj vlastní. Já ale nejsem zastánce otevřených konců, to knize dává minus. Nicméně jsem ji přečetla za jediný den a beru ji jako takovou oddechovku.

19. 3. - Assia Djebar - Žena na kusy (knihovna) - Jedná se sice o povídku, nicméně já bych ji řadila spíše mezi novely. Zde mi zpočátku opravdu vadilo, že jsem se nevyznala v dějových linkách. Nevěděla jsem, zda se v příběhu jedná o retrospektivu nebo ne, chvíli sjem si to opravdu myslela, než mi tedy došlo, že se jedná o další dějovou linii. Je to smutný příběh, rozhodně neveselý, ten konec je tedy tragický a já jsem se z příběhu dlouho, opravdu dlouho vzpamatovávala. Ačkoli možná, že jsem se ještě nevzpamatovala...

22. 3. - Tommy Donbavand - Doctor Who - Závoj smutku (vlastní) - První DW kniha, kterou jsem přečetla. Bavila mě, je to veeelmi odpočinkový příběh. Co se mi osobně hodně líbilo, bylo vylíčení Doctora jako takového - opravdu jsem ho viděl před sebou, s tím svým motýlkem (Bowties are cool!) a pouťouchlým úsměvem. Dějové linky jsem četla jeho hlasem, viděla jsem jeho pohyby. Bravurně zpracovaná seriálová postava do knižní podoby.

23. 3. - Hasan Nasr - Šest slz Hasana Nasra (knihovna) - Opět kniha čtená do školy, přečtená za jednu nudnou přednášku. Jedná se o soubor šesti povídek vyňatých z prvního vydané autorova souboru. Četly se snadno, ačkoli to opět nebyly veselé příběhy.

24. 3. - Muhammad Šukrí - Nahý chleba (knihovna) - Nebudu nic předstírat, kniha přečtená opět do školy. Řeknu vám, stejně jako o Assie Djebar, z tohohle se budu vzpamatovávat ještě hodně dlouho - autobiografická kniha s tak silným příběhem... Popravdě, scén s vylíčením násilného sexu (a nejen toho), popisem autorových pocitů, když žil na ulici a živil se zkaženými rybami a podobně, z hlavy jen tak nevyženu. Každopádně bych ji k přečtení rozhodně doporučil, jen je nutné se obrnit trpělivostí a jistou dávkou připraveností na nechutné věci.

29. 3. - Margaux Fargoso - Tygře, tygře (knihovna) - Nevím, jaký popud mysli mě přinutil sáhnout po téhle knize, když předtím jsem četla samé horší příběhy. Ale anotace téhle knihy mě natolik uchvátila, že jsem ji musela přečíst. Velmi silný příběh, který jsem zhltla za pár dní. Výborně napsaná kniha, ale ono hodnotit něčí memoáry je opravdu těžké. Rozhodně doporučuji k přečtení.

Jarní problémy

5. dubna 2015 v 20:38 | Vera | 
V dnešní době to zná skoro každý - sotva otevřete okno nebo vyjdete ven, okamžitě si utíráte nos a to každých pět minut, pokud si nevezmete prášek na alergii, musíte si neustále kapat do očí, jinak vypadáte, že jsem se právě vrátili z celonoční pařby, kašlete a to nejen v dobu, kdy to vypadá, že kolem nic neroste. Bohužel s sebou ale jaro nepřináší jen tyhle neradostné potíže. Je jich totiž mnohem víc. A bohužel převládají nad radostmi.