Červen 2015

Spolubydlící na baterky

19. června 2015 v 21:33 | Vera | 
Dneska přicházím s článkem, který tak trochu bude sumírovat můj první rok na vysoké škole. Možná si potřebuju utřídit myšlenky v hlavě nebo prostě se jen vypsat z frustrace, která mě posledních pár měsíců obklopuje.

Když jsem loni touhle dobou jezdila do Plzně a do Prahy dělat přijímačky, bylo mi jasné, že ať už se dostanu kamkoliv, je pro mě nejdůležitější, abych se dostala na mou vysněnou školu, na vysněný obor. Na onen obor jsem přišla ve třeťáku na gymplu, díky mé tehdejší spolužčce. Ta mě totiž přemluvila, abych se s ní vydala na tehdejší ročník (2013) Arabfestu. V tomto ohledu jsem si výborně rozuměly. A tak jsem se tam vydala. A o rok později znovu. A letos samozřejmě také. A v dalších letech to plánuji také. Každopádně díky téhle akci jsem se dozvěděla, že v Plzni existuje obor, který se jmenuje Blzkovýchodní studia. Sama bych na to asi nepřišla. A asi bych teď studovala angličtinu nebo češtinu, což by mě asi teď nebavilo tolik, jako mě baví můj obor.
Když jsem tedy úspěšně zvládla přijímačky, byla jsem nadšená. Jenže bohužel nastalo další dilema a tomu se říká bydlení. Jsem velmi uzavřený člověk, který se nepříliš rád baví s lidmi (ve skutečnosti většinu lidí, které znám reálně a reálně se s nimi bavím skoro každý den, nesnáším). Představa toho, že bydlím an koleji na pokoji s dalším člověkem (nedej bože s dalšími dvěma, třema...) mě děsila k smrti. Takže jedinou možností pro mě byl privát. Bohužel, ač je Plzeň víceméně studentské město a lidé v tomhle období po přijímačkách nabízejí pokoje často, sehnat někoho, kdo by nepařil celé noci, na bytě by bylo maximálně pět lidí a měla bych samostatný a neprůchozí pokoj, to bylo skoro nemožné. Psala jsem spoustě lidí, většina z nich ani neodpověděla.
Nakonec jsem díkybohu sehnala kontakt na milou slečnu. Starší byt bez rekonstrukce, velký samostatný a neprůchozí pokoj, pouze další dvě slečny. Jedna pracující, druhá studující. Když jsem se dozvěděla, že slečna má navíc stejně příjmení jako já, bylo mi jasné, že to klapne. Klaplo.
První týdny byly strašné. Nejenže jsem byla v novém městě, do kterého jsem sice jezdila na nákupy, ale pojem MHD pro mě byl naprosto hrozný a v ulicích jsem se ztrácela, ale nikoho jsem tam neznala. S lidma ze školy jsem se sice bavila, ale pro mě jako introverta to bylo hrozné a víc jsem se s některými sblížila až po třech měsících, takže jít s nimi na čaj nebo jen tak někam ven bylo nemyslitelné. Holky na bytě se bavily spíše mezi sebou, přeci jen už tam spolu rok předtím bydlely a já byla nováček a moc jsem mezi ně nezapadala. No, naději jsem ale neztrácela. A to jsem udělala dobře.
Přibližně v prosinci jsem se s druhou spolubydlící, která studovala, sblížila. Zjistily jsem, že jsem povahově naprosto stejné a že si vážně hodně rozumíme. Bohužel, to, že jsem spolu začaly trávit čas se podepsalo na první, pracující, spolubydlící. S toujsem si opravdu nerozuměla, přeci jen byla o dost starší než já. Když nám v únoru oznámila, že k 1. květnu odchází, tak trochu jsme to čekaly. Takže jsme začaly hledat novou spolubydlící (náš byteček je čistě holčičí). Bohužel se teď už, díkybohu, bývalá spolubydlící rozhodla dělat nám naschvály. Byt opustila o ěmsíc dřív, než nám bylo řečeno, vzala si z bytu i věci, které nebyly její, nedokázala se poprat s uzavřením přivodu vody k pračce, tak nám vodu prostě vypnula všechnu a odešla. Upřímně jsme byly rády, když odešla.
Bohužel se nám nějakou chvíli nedařilo sehnat novou spolubydlící. Sehnaly jsem ji opravdu na poslední chvíli a víme, že to bylo špatně, ale co jsme mohly dělat. Samy bychom nájem rozhodně neutáhly.
Nová spolubydlící je bohužel hrozné prase, když to musím říct takhle. Neuklízí, uklízet evidentně ani neumí. Když na ni s úklidem přijde řada, radši přijede na deset minut a oznámí nám, že si to potřebuje přehodit. Bydlí s námi od dubna a uklidila jednou. Teď má úklid dva týdny po sobě, tak jsem na to zvědavá. Bohužel, slovo splachování jí také nic neříká a to, že používá naše ručníky,s prchové gely apod.... o tom se už raději ani nezmiňuji. Teď už jen čekáme, až se všechny tři sejdeme na bytě, abychom jí oznámily, že k 1. září odchází...
Celkově byl můj první rok na vysoké úspěšný. Obor jsem si vybrala dobrý, baví mě. Zkoušky jsem zvládla, řekla bych, s přehledem. Uvidíme příští rok. V září mě čeká jedna milá povinnost, ale o tom zase až jindy. :)

Metalfest Open Air 2015

8. června 2015 v 22:14 | Vera | 
Včera, tedy v neděli jsem konečně vyrazila na Metalfest v Plzni, ačkoli jen na jeden den. Samotné se mi tam nechtělo (představte si 150 centimetrů velkou slečnu, kterou v černém uvidíte právě pouze na metalových koncetrech nebo festivalech... přeci jen se mezi "svými" metalovými přáteli, kteří vypadají jako kdyby vypadli z hororu - a i se tak choají, pár piv udělá svoje, s metalovým fanouškem zvlášť - většinou moc necítím, ačkoli včera jsem potkala pár fajn lidiček), takže jsem musela vydržet do neděle, kdy pro mou drahou sestřičku nebyl problém jet se mnou.
Mít bydlení kousek od místa konání vidím jako velkou výhodu. Převlákla jsem se a mohly jsme vyrazit.
Zpočátku, když hrály kapely, které mě až tolik neberou, to pro mě byla spíš přehlídka. Vážně, kdy na jednom místě vidíte tolik metalistů? :) Jedním člověkem, který mě hodně zaujal, byl kluk asi v mém věku, v obličeji vypadal tochu jako Michael Jackson, černé vlasy po lopatky viditelně nějaký ten pátek nemyté, černé nehty i rty, viditelně vyznavač Marilyna Mansona a Sabatonu (ačkoli Marilyn je miláček...). Celou dobu seděl sám, nepohnul se, vážně jsem si chvíli myslela, že ho to tam nebaví a je tam jen tak z povinnosti. No, těžko říct... Když potom prošla jeho starší verze (akorát měla pár nehtů žlutých), tak jsem předpokládala, že to bude jeho otec...
Jakožto milovnici pánů s dlouhými vlasy to pro mě bylo blaho. A když jsem v kotli zahlédla jednoho pána s tak nádhernými vlasy, myslela jsem, že mě odvezou. Tmavě hnědé, dlouhé po zadek (mimochodem taky pěkný :)), zastřižené, pěstěné, husté, udržované. Mé srdce zaplesalo. Otočila jsem se na ségru a říkám jí: "Vidíš toho kluka s těma dlouhýma hnědýma vlasama?" podívala se po trochu nechápavě, tak jsem dodala: "No, je celej v černým," a to byl konec. Bohužel po koncertu skupiny mi zmizel z očí. Doteď mě mrzí, že jsem za ním do toho kotle nešla...
Jela jsem hlavně kvůli jedné z mých nejoblíbenějších kapel. A oni předčili má očekávání. Bohužel fronta na autogramiádu byla tak dlouhá, že se na mě už nedostalo, ale koncert byl bezkonkurenční. Amaranthe byli prostě úžasní a těším se, až znovu přijedou do ČR.
Po nich přišla řada na skupinu Eluveitie. Výborná show, dokázali to skvěle rozjet. Já jsem byla opravdu nadšená! Příští rok se těším znovu :)


Když doma je skoro větší teplo než venku...

6. června 2015 v 13:14 | Vera | 
Když jsem šla před hodinou ven s hafanem, podívala jsem se, kolik je tam stupňů. 32. Dobře, teplo mi problém nedělá, tropické teploty v ČR mi nicméně trochu vadí, protože vzduch je tu suchý a špatně se dýchá, nehledě na jakoukoliv další činnost. Každopádně s hafanem jsem se vydala za dům, kde bydlíme, protože tam máme řeku. Vzala jsem si kraťasy, žabky a šli jsme. V řece jsou sice tři centimetry vody, ale i tak to bylo nemálo vítané osvěžení. Pejsek se brodil vodou, šťastný jako blecha, já jsem si smáčela nohy, ještě šťastnější. Naše další kroky vedly zpátky domů, kde mě po příjemně chladné chodbě opět praštilo do obličeje horko.
Moje další kroky vedly k domácímu teploměru a málem mě omývali už u něj. 28 stupňů. Mé další kroky vedly k větráku, který jsem pořádně zapnula, pak k mrazáku, kde jsem vytáhla led.
Jenže pak jsem začala vařit. A co vám budu povídat, je to ještě horší. Je to na umření, opravdu.
Tohle počasí mě vždycky jen utvrdí v tom, že už nikdy nechci bydlet pod střechou, hrozný to pocit!

Čtenářský deník - květen 2015

4. června 2015 v 12:06 | Vera |  Čtenářský deník
Můj knihomolský kousek duše byl v květnu ochuzen, zatímco ten druhý koutek duše, studijní, byl naopak přesycen. Každopádně, zkoušky mám všechny úspěšně za sebou, takže v červnu a následujících měsících se můžu opt plně věnovat čtení.

1. 5. - Marjane Satrapi - Persepolis 2 (knihovna)- Už první díl byl pro mě neskutečně velká srdcovka, druhý díl nijak nezaostával. Komiks se čte skvěle, člověk se něco dozví a tehdejší (ne tak dávné) době a situaci Íránu. Vše je podáno jiným, zajímavým pohledem, který danou zemi představí zábavně i člověku, který k ní jinak nemá žádný vztah.

4. 5. - Chalil Džibrán - Zlomená křídla (půjčená) - Džibrán je jeden z mých nejoblíbenějších arabských autorů. Tuhle knížku si koupila spolužačka, zatímco já jsem svou knihovničku obohatila o mého milovaného Proroka. Zlomená křídla je stejně útlá knížka jako Prorok, čte se skvěle, přináší ponaučení a nutí člověka se zamyslet. To mám ráda.

20. 5. - Joshilyn Jackson - Smolný rok (knihovna) - Knížka mě zaujala anotací a vcelku vysokým hodnocením a kladnými recenzemi. Četla jsem ji dlouho, ale ne proto, že by mě nebavila, nýbrž kvůli zkouškám. Ačkoli nemám příliš ráda knížky, kde je několik pohledů různých postav, tahle kniha mě bavila. Četla se opravdu sama, ke konci jsem se nemohla od knížky odtrhnout.