Srpen 2015

Jiný neznamená špatný...

12. srpna 2015 v 21:21 | Vera | 
Tak nějak si poslední dobou musím připomínat, že to, že jsem siná, zkrátka neznamená, že jsem špatná. Poslední dobou to u sebe hodně vidím. Za celý svůj život jsem si nemohla najít žádné pořádné kamarády. A když už jsem si nějakého toho kamaráda našla, tak se ukázalo, že to vlastně kamarád nebyl.
Když jsem byla malá, tak jsem měla tři hodně dobré kamarády. Jenže čas postupoval, já jsem se odstěhovala jinam, oni zůstali, šli an jinou školu a pomalu ale jistě jsme se přestali vídat a i když se dneska pozdravíme, popřejeme si k narozeninám, už se spolu zkrátka moc nebavíme. Vždycky jsem záviděla těm lidem v americkách filmech, kteří měli nejlepší kamarády už od školky a bavili se s nimi do konce života. To já nepoznala a už ani bohužel nepoznám. No, nevadí, přes tyhle dětské kamarády se člověk přese o trochu lépe, než přes ty kamarády, kteří přijdou a odejdou poté.
Když jsem potom v 15 letech odešla na gympl, upřímně jsem se děsila toho, co přijde. Jakožto introvert největšího kalibru jsem si skoro věřila, že si tam žádné kamarády nenajdu a nezapadnu celé čtyři roky. No, díky jedné nešťastné náhodě jsem se skamarádila s jednou slečnou, budeme jí říkat Bára. Celé čtyři roky jsme byly nejlepší kamarádky, hodně jsme si rozumněly, dělaly všechno spolu. Já jsem z nás dvou tedy byla vždy ta poctivější, takže úkoly většinou zústávaly na mně, ale vždycky jsem se nějak shodly. Bylo fajn mít po nějaké době zase někoho, komu můžu věřit a říkat mu téměř všechno, protože nikdy jsem se neuchýlila k tomu,a bych i těm nejlepším kamarádům říkala všechno. Na to jsem asi až moc paranoidní, nebo zkrátka jen opatrná, jak chcete.
Jenže nastal čtvrtý ročník gymnázia a já už jsem ucítila, že Báře nemůžu tak docela věřit. Začaly jsme se odcizovat, asi to souviselo i s tím, že já jsem byla naštvaná, že začala flirtovat s klukem, o které celý gympl prohlašovala, jak ho nemůže vystát. Bohužel s ním začala flirtovat ve chvíli, kdy jsem jí řekla, že se mi líbí a nebránila bych se i něčemu víc. Nehledě na to, že ona sama měla přítele, se kterým jsem se vídala a bylo mi mdlo mu lhát a dívat se na ně, jak spolu cukrují, když jsem věděla, jak to je ve škole...
Každopádně se z našeho kamarádství stal vztah, kdy se na sebe nedokážeme ani podívat. Když jsem se totiž na závěrečné rozlučce se třídou po maturitě dozvěděla, že mi za mými zády nadává a říká o mně, jaká jsem hloupá a naivní a podobně, opravdu se mě to dotklo, zvlášť, když jsem absolutně netušila, co jsem udělala špatně.
Doufala jsem, že po nástupu na vysokou se to zlepší.
Našla jsem si dvě kamarádky v ročníku, ale ani za nic bych je nenazvala nejlepšími. Když jsem si ymslela, že si říkáme většinou všechno, tak když jsem potom (celkem nedávno) přišla za nimi do kavárny a jedna se druhé zeptala: "Tak co, kdy se k sobě s Markem stěhujete?" a já an ně zůstala vyjeveně koukat, protože jsem netušila, o čem se baví, bylo mi to docela nepříjemné. Každopádně si s nimi už nemám moc co říct, protože to, že ony se neustále baví jen o chlapech mě opravdu nebaví. Zvlášť, dkyž se na mě poté podívají, lítost v očích a řeknou, skoro unisono: "Už ti musíme někoho najít. Nemůžeš být přece pořád sama, Vero." No, jenže já budu radši sama, než zažívat samá zklamání.
Každopádně jsem si našla skvělou spojenkyni a kamarádku ve spolubydlící. Shodou okolností to byla taky Bára. No vztah jsme si za chvíli vytvořily skvělej, vážně super. Jenže za posledních pár týdnů mě několikrát fakt zklamala a já ji několkrát přichytila při hloupé lži. Takže jsem opět na začátku, ani spolubydlící už nevěřím... No, uvidíme, co mi život ještě přinese...

Čtenářský deník - červen 2015

10. srpna 2015 v 12:54 | Vera |  Čtenářský deník
Nečtu. Doslova. Občas prostě nastane doba v mém životě, kdy nečtu. Nebo minimálně. Ta doba nastala. Teď. Tedy v červnu. A následujících měsících.

2. 6. - Paulo Coelho - Záhir (vlastní) - Zbožňuji Coelhovy knihy. Záhir není výjimkou. Kniha se četla sama, lehce, pohodově. Když člověk jeho knihy dočte, další týden se nad nimi zamýšlí, přemýšlí a vymýšlí. Jeho knihy ve mně vždycky zanechjí hluboký dojem, který zkrátka musím vstřebávat nějakou chvíli. Jinak tomu nebylo ani u téhle knihy.

24. 6. - Hannah Kent - Agnes (vlastní) - Knihu jsem si koupila v Levných knihách a přiznávám, neměla jsem o ní vysoké mínění a netušila jsem, že mě tak zasáhne. Chvíli mi trvalo, než jsem se do ní začetla, ale to připisuji své čtecí nechuti. Jenže když jsem se do ní pak začetla, nemohla jsem přestat. Hltala jsem každé slovo, každou slabiku, každé písmenko a doslova jsem nechtěla, aby kniha někdy skončila. Jenže ona skončila. Přesně tak, jak jsem čekala. A i když jsem to čekala, stejně jsem u toho brečela a brečela, protože to prostě nebylo správné. Když jsem se poté ještě dočetla, že se jedná víceméně o skutečnou událost, bylo mi z toho mdlo. Knihu rozhodně doporučuji ke čtení, nenechte se odradit neznámým jménem nebo tím, že se příběh odehrává na Islandu. Chvíli trvá, než se člověk zorientuje ve všech těch zvláště znějících jménech, ale jakmile se tak stane, naprosto váš to pohltí.